Co mě těší ...
Ráda chodím s maminkou do naší oblíbené kavárny
Berenika. Pracují tam lidé s tělesným a mentálním postižením. Pokaždé jsou
tam všichni usměvaví, milí a člověk se tam cítí velmi dobře.
Sedáváme tam většinou u okna při šálku výborné kávy a něčeho dobrého k zakousnutí. Venku u kavárny je i posezení v letních dnech a vedle trávník s pár stromy a keři. Často tam vídám trpaslíky, jak se starají o trávník. Hrabou trávu, jezdí s kolečky a jinak o něj pečují.
V kavárně je i pěkný dětský koutek a maminky s dětmi jsou tu stálými hosty. Často mi ukazují strážné anděly dětí. Jsou přibližně stejně velcí jako oni. Vždy krok za nimi. Andělé jsou to rozliční. Ale vždy s neskutečnou bezpodmínečnou láskou ke svým svěřencům. Vídám jejich křídla většinou složená, nádherná a bělostná. Někdy jsou složeny z ptačích pírek, jindy vidím jako by měla tvar motýlích křídel, tvořeny ze zlatožluté madeirské krajky.
Když se tam podívám teď, tak vidím, jak skoro u stropu létají andělé v kruhu a sypou kouzelný světelný prach. To lidem pro radost.
Kéž byste to viděli…