Psát o smrti

Smrt je pro někoho tabu, pro někoho nepřípustná, v někom vyvolává hluboký strach. Ano je to součást života. Je to přechod na druhou stranu. Možná je nepochopená. I když smrt vídám skoro každý den, tak jsem si na ni ještě úplně nezvykla. Vídám duchy lidí, zvířat, vídám smrt jako takovou. Vidím ji jako tmavou postavu v kápi s kosou, vždy u těch lidí, kteří brzo odejdou. Černé kříže se mi zjevují přes obličej u lidí, kteří jsou buď v nebezpečí nebo nastal jejich čas. Čím větší, tím je jejich čas odchodu blízko. Cítím energie, kde někdo zemřel násilnou smrtí.

Obě babičky i dědeček zemřely po sobě vždy po roce na podzim. Na jejich odchod mě upozorňovali dlouho dopředu, ale připravit se na to nedá. Když jsem chodila za dědečkem do LDNky, tak jsem ji tam viděla stát. Stála u postele a jen se dívala. Kéž bych ji mohla poslat pryč… Když dědeček zemřel, bylo to jako by mi puklo srdce.

Když jsem byla na pohřbu tatínka kamarádek z dětství, bylo to velmi zvláštní. Bylo tam cítit cosi. Nedokážu to popsat, a tak se ptám, co jsem to tam cítila. A říkají mi Boží přítomnost. Viděla jsem, jak ve smuteční síni nad hlavami smutečních hostů se vznáší andělé v kruhu a sypali na všechny světelný zlatý prach. To, aby zmírnili jejich smutek a žal.

Velmi smutné, a přitom tak překrásné.