Už naposled
17.05.2024
Jsem shůry, jsem v tříštivém květu.
Jsem démonem a světlem zároveň.
Tam padá tma a bortí se den.
Ach prostoto, já líbám tvoje ruce…
Jsem na hraně a ty nemáš můj den…
Za tisícou oponou já otvírám bránu do nebes.
Raz dva tři a letí děti vzhůru…
Jsem pomněnka, co ztratila klíče od ráje.
Jsem v hřmotu a tříštím se o skálu.
Jsem v dechu hořců a líbám tvůj den.
Zkosená tma a válka skončila.
Tam proplouvám a míjím hořce mělčinu.
Jsem v dechu hroznů loňského léta.
Otvírám nebesa a klaním se Bohu…
Já ztratila vědomí a nejsem ani jediná…
Nejsem jeho… nejsem tvou jedinou…
Tak spočinu na kameni, na skále Prométea…
Jsem hravá tma a bílý den.
Jsem v liliích božského rána.
A odevzdávám duši Bohu… už naposled…